V mailové korespondenci byla výrazná snaha získat informace o politickém systému Švýcarska a zvláště o institutech přímé demokracie tamtéž. Vyhledal jsem tuto přednášku:
Instituty přímé demokracie
Doc. PhDr. Blanka Říchová, CSc.
Švýcarský politický systém si uchoval až do dnešních dnů ještě jednu výraznou specifiku, a to časté užívání různých forem tzv. přímé demokracie (referend a lidové iniciativy). Některými autory je proto švýcarská společnost pokládána za kolébku přímé demokracie, jiní jsou ze stejného důvodu kritičtí a pokládají švýcarskou demokracii za systém, kde „houf voličů“ rozhoduje „o všem a zejména o tom, co se jich netýká, takže švýcarská společnost je mistrovským dílem nepříslušnosti“ (Ch. F. Ramuz).
Kořeny přímé demokracie lze ve Švýcarsku spojovat jednak se středověkými formami obecní samosprávy (dnes se tato forma přímé demokracie udržuje pouze ve dvou oblastech, a to Glarus a Appenzell-Innerrhoden), ale stejně tak je jejich prosazení spojováno s osvícenským vlivem francouzské revoluce (švýcarská ústava z roku 1798 byla inspirována jak francouzským modelem direktoria, tak obligatorním referendem nutný pro přijetí ústavních změn), respektive liberalismem první poloviny 19. století; tehdy se přímá demokracie rozšířila v jedenácti kantonech a objevila se rovněž snaha prosadit tento institut i na spolkové úrovni. První federální referendum se v zemi konalo již v roce 1802, tedy ještě v době napoleonské nadvlády, a týkalo se právě přijetí v pořadí již druhé švýcarské ústavy.50 Rovněž ústava z roku 1848 umožňovala částečnou nebo úplnou změnu ústavního textu, pokud budou navrhované úpravy odsouhlaseny voliči v tzv. obligatorním referendu.
Dnešní institut přímé demokracie má v zemi několikerou formu: je možné využívat referendum na spolkové úrovni stejně jako na úrovni kantonální a místní (vertikální členění). Revidovaný text ústavy z roku 1874, jež byl v platnosti až do roku 1999, umožňoval využívat referendum obligatorní (tj. povinné ústavní referendum), fakultativní (tj. z iniciativy občanů vycházející) a tzv. lidovou iniciativu; nová ústava všechny tyto možnosti i nadále připouští.
Obligatorní referendum je povinné hlasování, v němž se oprávnění voliči musí vyslovit ke všem navrhovaným úpravám ústavy; jedná se tedy o vstup občanů do procesu, který nastartovala ústavní změna navržená shora. Od počátku 20. let minulého století se do stejné kategorie řadí i všechny smlouvy, které Spolek uzavírá či hodlá uzavřít s dalšími subjekty mezinárodní politiky: patří sem i smlouva s Evropskou unii, která byla podepsána v květnu 2000 (o osm let dříve, roku 1992, byla spolupráce s ES v souvislosti s hlasováním o Maastrichtské smlouvě stejným prostředkem odmítnuta), či souhlasné vyjádření občanů o členství Švýcarska v OSN (březen 2002; vstup byl roku 1986 občany rovněž odmítnut).
Fakultativní referendum umožňuje určitému počtu občanů (nejméně 50 000), respektive kantonů (osmi), přimět parlament k vypsání referenda, které se týká konkrétního a aktuálně schváleného zákona. Jedná se fakticky o pokus odmítnout daný zákon, ačkoli úspěšně prošel ve Spolkovém shromáždění. Vzhledem k tomu, že ústava stanoví relativně krátkou dobu na sběr podpisů (pouze 90 dní), mají značnou výhodu v uplatnění této formy nesouhlasu organizované zájmové skupiny (odbory, profesní skupiny, církve a pod.).
Často užívaným prostředkem je od roku 1891 rovněž tzv. lidová iniciativa, která dává občanům možnost přímo ovlivňovat charakter švýcarských zákonů, přičemž výjimkou nejsou ani požadavky na částečnou změnu ústavy (rušení stávajících článků ústavy i formulování nových). Je tedy logickým protikladem obligatorního referenda, neboť umožňuje změnu ústavy zdola, z vůle a na přání většiny voličů. V současnosti se pro takovou iniciativu vyžaduje minimálně 100 000 podpisů (je třeba je získat ve lhůtě 18 měsíců), respektive podpora 1/6 voličů ze tří kantonů. Návrh se předkládá nejprve kantonálním radám, poté je postoupen Spolkovému shromáždění.
Jak obligatorní referendum, tak lidová iniciativa týkající se ústavního textu vyžadují většinový souhlas oprávněných voličů i kantonů (tzv. stavovská většina).
Běžnější je však přece jen užití různých forem přímé demokracie na úrovni kantonální. Uplatňují se zde jak obligatorní referenda (ve vztahu k ústavám i běžným zákonům), tak lidové iniciativy (ty jsou úspěšné až ze 30 %!), některé kantony využívají rovněž specifickou formu tzv. finančních referend, jejichž účelem je schválit parlamentem odsouhlasené výdaje.
Další formou přímé účasti Švýcarů na organizaci věcí veřejných je tzv. recall, tedy možnost odvolat konkrétního politika; v sedmi kantonech mohou být podobnou lidovou iniciativou odvolány dokonce kantonální parlamenty jako celek (Luzern, Uri, Schaffhausen).
